Noční můry aneb třída A
Tohle není nějaká oficiální nástěnka, ale prostor pro vaše díla a dílka z úkolů. Občas sem vyvěsím nějaké ty práce, které zaujaly nebo něčím vynikly.
Co je to za tvora?
Nebezkoumal obecný (Astroprobus vulgaris)
Nebezkoumal obecný je malé zvířátko o výšce v kohoutku okolo třiceti centimetrů, které obývá mírný pás Střední Evropy. Jde o hlodavce s parožím a srnčími zornicemi, který se přes den živí plody a semeny, která najde v lese. Velice se mu daří především na Jihu Polska. Venkovští usedlíci v horských lesích na Vratislavském venkovu mu přezdívají Trpasličí jelen, protože spí ve stoje uprostřed rozlehlých luk, kde se maskuje za uschlou dřevinu. Důvod, proč jej lidé narozdíl od zvířat mohli spatřit, je stále se zhoršující životní prostředí způsobené světelným znečištěním, které má vliv na Nebezkoumalův biorytmus a tím pádem i jeho maskovací schopnosti. Kouzelníci z organizace pro ochranu magických tvorů se pro něj nyní snaží za pomocí matoucích kouzel vytvořit prostředí izolované od zbytkového světla. Ač se jejich počty rapidně v posledních dvaceti letech snížily, nejde o druh na seznamu dotčených živočichů.
I když nejde o plně domestikovatelný druh, podobně jako blikač se může ocitnout v rukách schopného kouzelníka s licencí na chov. Jeho shozy jsou velmi cenné ingredience pro lektvary konzervující neviditelné pláště. Byly zprávy i o tom, že jde o oblíbené mazlíčky mezi kentaury, toto však nelze plně potvrdit ani vyvrátit.
Období říje u nich nastává mezi listopadem a prosincem, samice jsou březí po dobu hibernace, aby na jaře snesla vejce, které je poté zahrabáno do země. Pokud jej zahrabe samec, vylíhne se samice a obráceně.
V zásadě se nejedná o nijak nebezpečný druh, nedoporučuje se však na ně v přírodě sahat a pokoušet se jich dotýkat. I přes svůj něžný vzhled umí pořádně pokousat.
Augustin Guy Shelly
Student 1. ročníku
Nebelvír
Šestirožec
Tento tvor žije v lesích rakouských Alp. Několik jedinců se vyskytuje i za hranicemi, v Itálii. Je tedy poměrně dost osrstěný. Potrpí si tedy na větší chlad, ale také na dostatek slunečního záření. Při větších mrazech vylučuje z pokožky oranžovou tekutinu, jež se podobá ohni. Před velkou zimou šestirožce chrání. Nemá moc dobře vyvinutý zrak, tudíž v noci špatně vidí. Nespí, jak by si mohli všichni myslet, avšak na cestu si svítí konci svých parohů, které se mu rozzáří vždy při západu slunce. Konce jejich parohů však neslouží pouze k ozáření okolí 15 metrů, ale také k dorozumívání pomocí elektrických signálů vycházejících z nich. Odpočívá po dobu čtyř hodin někdy kolem poledne. I přesto, že málo spí, je stále čilý a hlavně velice mrštný. Do prudkých kopců dokáže běžet rychlostí až 100 km/h.
Šestinožci žijí v párech. Každý z nich má své vlastní teritorium, které je rozlehlé asi 2 kilometry čtvereční. Když vnikne nějaký jiný pár na jejich území, mohou být velice agresivní. Jinak působí jako mírumilovní tvorové. Živí se drobnou zvěří, ale také převážně kůrou stromů, kterou si velice oblíbili. Hlodavce a ptáky loví za soumraku. Pokud nezastihne ptáčka na zemi, je schopen vzlétnout do výše až pěti metrů. Do větších výšek si již netroufne.
Až do minulého století je lektvarologové hubili, aby získali velice vzácnou přísadu do svých lektvarů - oranžový maz. Nyní se na světě vyskytuje něco kolem 100 jedinců, tudíž jsou přísně chránění. Dožívají se něco kolem 30 let. Samci se mohou dožít až 45 let. Samice rodí v létě třikrát za svůj život jedno mládě, které ve svém třetím roce života musí opustit rodiče a najít si své vlastní území.
Ethan Rogers
Student 1. ročníku,
Nebelvír
PINGFLY
Řadí se mezi nejohroženější druhy.
Pingfly žije v nejteplejších oblastech Země. Žije v párech a dožívá se pouze tří let, právě proto se řadí mezi nejohroženější tvory. Jeho život je rozdělen do tří etap, které probíhají u všech jedinců, naprosto totožně. (Žádný jiný průběh, zatím vypozorován nebyl.)
1.FÁZE (1. ROK JEHO ŽIVOTA)
Tato fáze by se dala označit jako dětství. Malý pingfly toto jeden rok trvající období stráví pod dohledem svých rodičů. Ti ho učí jak přežít, tzn. jak si obstarat potravu, postavit hnízdo, bránit se před dravci. V posledním měsíci této fáze se spolu se svými rodiči vydává hledat svého budoucího druha/družku. Pokud již dospělí pingfly - ové usoudí, že jejich potomek není připraven na život bez nich připraven, opustí ho bez pomoci s hledaním jeho partnera. Tím ho odsoudí k jisté smrti, obvykle vyhladověním nebo jako kořist nějakého dravce. (Bylo vypozorováno pár vyjímek, kdy opuštěný jedinec přežil a zvládnul si svoji druhou polovičku najít i bez pomoci.)
2.FÁZE (2.ROK JEHO ŽIVOTA)
Pokud jedinec přežil začíná nová etapa jeho života. Tuto fázi označujeme jako dospělost. V tomto opět jednoročním období je čas na vytvoření potomstva. Zde se opět dostáváme k tomu, že to opět není jen o dvou jedincích, ale o 3 - 5. Z toho vyplívá, že pingly - ové mohou mít 1-3 potomky (samozřejmě najednou). Malí pingfly - ové se líhnou z vajec. Tyto vejce samička pingfly - e zahřívá po dobu jedno týdne. O tom jak to probíhá dále jste se mohli dočíst už výše. /viz. 1.FÁZE/
3. FÁZE (3.ROK JEHO ŽIVOTA)
Seniorská fáze. V tuto fázi svého života stráví pouze v páru, dokonce se ani nezdržují v blízkosti jiných seniorských dvojic. Svůj život tak dožijí ve velmi úzkém rodinném kruhu. Když přijde jejich poslední den přijdou o svoje nádherná křídla a jejich tělo pokryje stále ještě neidentifikovatelná vrstva, připomínající bavlnu.Pingfly - ové svým vzhledem připomínají zvířata, kterým mudlové říkají Tučňáci (Tučná Ňák?). Létat dokáží díky, jejich nádherným křídlům připomínajícím křídla motýlu. Tyto křídla jsou ovšem mnohem pevnější a odolné vůči dešti.
Samec je zbarven výraznými barvami, samice je oproti němu zbarvena do tmavších barev, obvykle hnědě Tímto zbarvením by se dali přirovnat k mudlovským tvorům, např. kačena, bažant, kur.
V přírodě na pinglfy - e, jen tak nenarazíte. Pokud je, ale opravdu potkat chcete najdete je v nejteplejších oblastech (obvykle nad 35 stupňů Celsia.) , ve výšce nad 850 metrů nad mořem. Svá hnízda si staví na vrcholech vysokých pohoří, a tak se z nich stává jednoduchá kořist pro dravce.
Jsou to býložravci. Díky schopnostem vydržet pod vodou až dvě hodiny se nejčastěji živí mořskými řasami, ve vodě se totiž stávají pro dravce nedosažitelní.
Důvodů proč tento druh tak rychle vymírá je několik. Od nepoučitelných lovců, kteří stále nedokázali pochopit, že se jejich křídla po jejich smrti rozpadnou až po nevyléčitelné nemoci (otravy), za které obvykle můžou mudlové, kteří stále znečišťují mořskou vodu.
V tuto chvíli je na světě cca 250 jedinců tohoto druhu. Magiozoologové stále nepřišli na to jak tento druh zachránit.
Studentka 1.ročník
Zmijozel
Krocení zvěře
KTERAK JSEM SI PŘIVEDL DOMŮ AKROMANTULI
Píši milou básničku,
jak poznala jsem svou Leničku.
Lenka je můj pavouček,
akromantulí drobeček.
Určitě vás to mate,
ale za pravdu mi dáte,
že akromantuli ochočit,
není snadné, jako prst do vody namočit.
Začalo to na jaře,
když z nebe padaly trakaře.
Vyrazila jsem na louku,
já tě vidím, pavouku!
Malá akromantule mi na kabátě sedí
a svýma osmi očima na mě hledí.
Pro pavouky slabost mám,
proto vím co s ním udělám.
Do hradu jsem jej vzala,
mojí pavoučí kamarádkou se hned stala.
Od té doby jsem jen s ní,
doufám, že mě nikdy nesní.
Barbara Henry
Studentka 1. ročníku
Kolej Mrzimor
Kterak jsem si přivedla domů draka
Byl jeden z těch sychravých letních večerů, kdy venku burácí bouřka a stromy se téměř lámou. Žena, věkem okolo osmatřiceti let seděla v jednom z měkkých, na pohled pohodlných křesílek, sídlících u krbu. Na koberci, téměř u jejích nohou, seděly tři dítě. První dítě, očividně nejstarší, mělo dvanáct let, ve svých rukách si pohrával s kouzelnickou hůlkou. Prostřední dítě, osmiletá dívenka, měla ve svých drobných ručkách jednoho ze svých jednorožců, přímo ho drtila, jakoby snad mohl odletět za duhou. Nejmladší dítko, chlapec mající pět let, měl ve svých šedých očkách slzy, strach se z nich dal doslova číst.
Hrom. Tento zvuk jakoby probral všechny přítomné. Děti sebou trhly, maminka se podívala z okna.
Lilo jako z konve.
Malinký chlapec se rozbrečel, vlezl mámě na klín. Upřel na ni své šedé oči, z jednoho oka mu vytékala slza.
"Maminko? Já se bojím," pronesl ustrašeně, klepal se jako osika. Zbytek dětí nevypadal o nic lépe, očividně měli obrovský strach z bouřky.
"Dobře, tak, co kdybych vám vyprávěla pohádku? Nebo snad příběh z dob magizoologie?" Optala se, očekávajíc téměř oslavu, její historky všichni milovali. Žena byla magizooložkou pořád, avšak poté, co se jí narodilo první dítě, pracuje spíše pasivně, než-li aktivně. Jediné, co se místností rozneslo, bylo souhlasné zamumlání. Dobře slyšící mohli zaslechnout i slovo příběh., ale velice speciální nabídku. Mohu vám buď povědět příběh o tom, jak jsem se potkala s obrovským pavoukem, akromantulí, anebo mé setkání s drakem. Dále také.." nedokončil
"Dobře, dnes mám pro vás velicea větu. Všichni její potomci začali nadšeně křičet, jen o jeden, dlouze utajovaný příběh.
"Jak chcete," zeširoka se usmála, snad i kvůli dětem, které měly očividně radost, "Bylo nebylo, nebylo bylo, jednou jsem si ochočila vlastního draka," započne historku, na jejích očích jde doslova vidět, jak se s příběhem přenesla do minulost...
Genevieve!" zakřičí na mě máma a já musím, chtě nechtě, proloupnout oči. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, co... proč zase jenom ležíš? Neměla bys něco dělat? Pro Merlina, dokončila jsi Bradavice před pěti lety, měla jsi unikátní možnost dělat magizooložku! Ty jsi to však raději jen vystuduješ a potom nic? Pracovat jako nehodláš? Na co čekáš, život ti tu šanci nedá sám!" řekne nazlobeně. Protočím oči, tohle je tady den co den, týden co týden. Otočím se jejím směrem. Hlava mi přitom pohybu málem odletí od krku, třeští jako blázen. Očividně jsem to na včerejším koncertu kapánek přehnala. "Drahá mámo," započnu s širokým, avšak ironickým úsměvem, "já jsem magizooložka. Podle vedoucího jedna z nejlepších," ušklíbnu se a pokračuji, "a přesně proto mě nebaví řešit jen a pouze bizární věci. Chci akci, chápeš? Na to čekám," pousměji si a opět zavřu očka. Má zploditelka nestihne ani odpovědět, na konci mého monologu totiž vletí Annie, má sova pálená, do místnosti a hodí mi dopis s pečetí ministerstva. V rychlosti jsem ho roztrhla a přelétla očima.
To, co jsem si zrovna přečetla, jsem pomale nedokázala vnímat. V hlavě mi utkvěly pouze slova.
..slečna Genevieve Stone..
..Pozvání..
..Náhradnice..
..Norsko..
..Hledání vzácných draků..
..Měsíc..
..Osobní odpověď ihned..
....Odjezd ještě dnes..
Na dopis po přečtení ještě chvíli zírám. Slyším mámu nakukovat mi přes rameno, poté lapá po dechu. Možná i to mě nakonec vrátí do reality.
Nemám čas, nesmím zahálet.
"Accio taška s věcmi!" zakřičím a z mého pokoje sletí malinká, do kapsy dělaná, kouzlem zmenšená, taška s věcmi. Schovám si ji do kapsy, hůlku vložím do své mikiny. Vstanu z křesla a mířím ke dveřím. V legínách, teniskách a mikině jsem připravena vyrazit, zbytek je v tašce, dávno připraven. Zastaví mě až matčin hlas, volající mé jméno.
"Mami, vím, že to je na rychlo, avšak toto je jedinečná šance. Nemůžu pochybovat. Měj se krásně," dojdu k ní, políbím ji na tvář a vyběhnu na zahradu. Slyším její hlas tlumeně volající mé jméno. Neotočím se. Přímo na naší zahradě se přemístím.
Poté šlo všechno hrozně rychle.
Přemístění následují sotva dvě věty, následní přenesení přenášedlem, jež má podobu mapy Norska. A už jsme tam byli. Nedaleko jedné z dračích rezervací, o které jsem mnohé slyšela. Rezervaci, u které jsme byli, jsme však brzy opustili. Vydáváme se po stopách velice agresivního, avšak nesmírně vzácného draka. Norský Ostrohřbetý, velice podobný Maďarskému Trnoocasému. Je výjimečně agresivní, ubližuje i svému druhu.
Cíl naší výpravy je přivést tohoto draka do rezervace. Tohoto vysoce agresivního draka, kterému se povedlo odletět z rezervace.
Neskutečně dlouhé, i takto bych nazvala dny, které vedly do toho dnešního. Už třináct dní putujeme po stopách exempláře, který vypadá, že se vypařil z povrchu zemského. Již včera jsme se rozdělili- každý sám za sebe, jinak by to mohlo být neuvěřitelně dlouhé.
A tak, teď a tady, kráčím sama norskou přírodou, doufajíc, že naleznu toho agresivního, útěky milujícího draka. A zatím se nedaří.
Kráčím si dál, rozhlížejíc se kolem sebe. Je tu poměrné ticho, pokud nevnímám ten otřesný zvuk vody, jakoby do ní něco padalo.
Otočím se, když zvuk zazní podruhé. Jednou ano, ale dvakrát? Vyjdu vstříc vodě, kterou jsem minula před několika minutami. Krok co krok se děsím víc, je tady pusto, nikde ani noha. Zvuky jsou však blíže, slyším je velice hlasitě.
Rána. Trhnu sebou a skrčím se za keř, hlavu lehce vystrčím zpoza něj. To co vidím nelze snad ani slovy popsat.
Inu, fajn, jde. Avšak.. proč si jedno z nejnebezpečnějších plemen draků hraje ve vodě? A to doslova, skáče, poté chvíli plave, vzletí, skočí do vody.
"Dobře, co o něm víš, přeci si je studovala," zamumlám si, "výborný plavec, výborný letec. Černá vajíčka. Černé destičky na hřbetě," podívám se na draka. Poté uznale pokrčím rty, "sedí. Ale není zrovna teď doba, kdy by měl líhnout vají-" mé mumlání přerušilo křupnutí. A poté další a další. Vedle mě se začal klubat drak.
"No, tomu říkám skvělé načasování," pokračuji v mumlání a vzdaluji se. Poté si však všimnu, jak dračí matka odlétá, u sebe všechny malinké dráčky, kromě toho, který je momentálně u mě. Střídavě se dívám na odlétajícího draka a dráčka, který sotva vylézá z vajíčka.
"Nemůžu ho tady nechat, takhle malý a už v rezervaci? Na druhou stranu, ještě mě zabije při první příležitosti, kterou bude mít. Ne, sice jsem magizooložka, avšak jednou prostě půjdu proti pravidlům, starat se o něj umím, dopřeji mu hezké dětství," řeknu si nahlas a usměji se. S drobným dráčkem se poté přesunu do menší jeskyně, kterou jsem viděla cestou. Drak se každou chvíli hýbe v mé náruči, očividně není úplně spokojený. V jeskyni hůlkou zapaluji oheň, pár metrů od něj si pokládám stále malinkou tašku. S úsměvem na rtech přecházím k dráčkovi, zabaluji ho do své mikiny.
"Neboj se, budeš v pořádku," zašeptám k dráčkovi a pohladím ho po drobné, černé hlavě, "doufám, že to spolu zvládneme a ty mě po chvíli nezabiješ," ušklíbnu se a položím ho do mikiny. Sama otevřu tašku, vytáhnu z ní nafukovací matraci a lehnu si.
Uplynuly asi tři měsíc. Přes patrona ke mně před více než dvěma měsíci došla zpráva, že draka mají a opouští Norsko. Odpověděla jsem jim pouze to, že zůstávám. Připsaný důvod byl hloupý a těžko uvěřitelný, ale nejspíš mi na potkání mé životní lásky nemohli nic říct, nebránili mi.
A tak jsem si žila. Starala jsem se o Nordyho, již docela urostlého dráčka, který před měsícem poprvé chrlil oheň. Byla jsem opravdu pyšná. Tři měsíce spolu žijeme a Nordy mi věří čím dál tím více, jeho pokroky jsou ve všem téměř neuvěřitelné. Problémem je, že už to nebude až tak dlouho a bude dostatečně vysoký i silný, moc na to, abych ho tu uchovala. Rozhodla jsem se s ním přemístit domů, ačkoliv si nemyslím, že mi to projde. A tak naivní, že by to schválila máma rozhodně nejsem.
A tak se to stalo. Jednoho dne se probouzím utlačená jeho ocasem. Smutně se na něj podívám, šeptajíc mu do ucha věci, kterým nemůže rozumět.
"Jdeme pryč, Zapomenuté Štěstí," šeptnu si, spíše pro sebe, nazvu Nordyho jeho přezdívkou, a balím všechny věci. Dávám tašku do kapsy a s hůlkou v ruce přicházím ke drakovi. Ten se při pohledu na mě s hůlkou nelekne, je zvyklý.
Puf. Objevili jsme se u nás na zahradě, v místě chráněném speciálním kouzlem proti mudlům. Nasedám na Nordyho hřbet, vystlaný speciální látkou, chci se s ním proletět po zahradě. Je opravdu obrovská, pojí se totiž s pozemkem, vše ochráněno kouzlem- ideální možnost ho provětrat. Než-li však stihnu vyletět, ozve se ostrý, pro uši nepříjemný jekot.
"CO TADY DĚLÁ DRAK?!" zakřičí máma a s klepajícími se rukami poodejde dál. Já se jen ušklíbnu a pohladím Nordyho po krku.
"Také tě zdravím maminko. To je Nordy, můj drak. Norský Ostrohřbetý, velice vzácný," a agresivní, to jí však nesmím říct, "povedlo se mi ho ochočit na cestě do Norska. Jeho maminka ho opustila, nechala ho ležet, jako jediného. Nemohla jsem ho tam přeci nechat, ne?" pousměji se a pozoruji mámu. Než se stihnu vzpamatovat, omdlí.
Vysvětlování trvalo řádku dní, avšak máma se nakonec smířila s tím, že máme na zahradě draka. Dokud nás nenavštívilo ministerstvo...
"Mami, co se potom stalo s Nordym? A s tebou, co ti řekli?" optal se maminky kluk, sedící na jejím klíně. "Inu, to už je zase trošku jiný příběh," povzdechla si, "A teď šup, do postelí!" Pronese a usměje se. Ve svých myšlenkách však stále dumá nad Nordym.
Genevieve Stone
Studentka 1. ročníku
Nebelvír