Kterak jsem si přivedla domů draka
Byl jeden z těch sychravých letních večerů, kdy venku burácí bouřka a stromy se téměř lámou. Žena, věkem okolo osmatřiceti let seděla v jednom z měkkých, na pohled pohodlných křesílek, sídlících u krbu. Na koberci, téměř u jejích nohou, seděly tři dítě. První dítě, očividně nejstarší, mělo dvanáct let, ve svých rukách si pohrával s kouzelnickou hůlkou. Prostřední dítě, osmiletá dívenka, měla ve svých drobných ručkách jednoho ze svých jednorožců, přímo ho drtila, jakoby snad mohl odletět za duhou. Nejmladší dítko, chlapec mající pět let, měl ve svých šedých očkách slzy, strach se z nich dal doslova číst.
Hrom. Tento zvuk jakoby probral všechny přítomné. Děti sebou trhly, maminka se podívala z okna.
Lilo jako z konve.
Malinký chlapec se rozbrečel, vlezl mámě na klín. Upřel na ni své šedé oči, z jednoho oka mu vytékala slza.
"Maminko? Já se bojím," pronesl ustrašeně, klepal se jako osika. Zbytek dětí nevypadal o nic lépe, očividně měli obrovský strach z bouřky.
"Dobře, tak, co kdybych vám vyprávěla pohádku? Nebo snad příběh z dob magizoologie?" Optala se, očekávajíc téměř oslavu, její historky všichni milovali. Žena byla magizooložkou pořád, avšak poté, co se jí narodilo první dítě, pracuje spíše pasivně, než-li aktivně. Jediné, co se místností rozneslo, bylo souhlasné zamumlání. Dobře slyšící mohli zaslechnout i slovo příběh., ale velice speciální nabídku. Mohu vám buď povědět příběh o tom, jak jsem se potkala s obrovským pavoukem, akromantulí, anebo mé setkání s drakem. Dále také.." nedokončil
"Dobře, dnes mám pro vás velicea větu. Všichni její potomci začali nadšeně křičet, jen o jeden, dlouze utajovaný příběh.
"Jak chcete," zeširoka se usmála, snad i kvůli dětem, které měly očividně radost, "Bylo nebylo, nebylo bylo, jednou jsem si ochočila vlastního draka," započne historku, na jejích očích jde doslova vidět, jak se s příběhem přenesla do minulost...
Genevieve!" zakřičí na mě máma a já musím, chtě nechtě, proloupnout oči. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, co... proč zase jenom ležíš? Neměla bys něco dělat? Pro Merlina, dokončila jsi Bradavice před pěti lety, měla jsi unikátní možnost dělat magizooložku! Ty jsi to však raději jen vystuduješ a potom nic? Pracovat jako nehodláš? Na co čekáš, život ti tu šanci nedá sám!" řekne nazlobeně. Protočím oči, tohle je tady den co den, týden co týden. Otočím se jejím směrem. Hlava mi přitom pohybu málem odletí od krku, třeští jako blázen. Očividně jsem to na včerejším koncertu kapánek přehnala. "Drahá mámo," započnu s širokým, avšak ironickým úsměvem, "já jsem magizooložka. Podle vedoucího jedna z nejlepších," ušklíbnu se a pokračuji, "a přesně proto mě nebaví řešit jen a pouze bizární věci. Chci akci, chápeš? Na to čekám," pousměji si a opět zavřu očka. Má zploditelka nestihne ani odpovědět, na konci mého monologu totiž vletí Annie, má sova pálená, do místnosti a hodí mi dopis s pečetí ministerstva. V rychlosti jsem ho roztrhla a přelétla očima.
To, co jsem si zrovna přečetla, jsem pomale nedokázala vnímat. V hlavě mi utkvěly pouze slova.
..slečna Genevieve Stone..
..Pozvání..
..Náhradnice..
..Norsko..
..Hledání vzácných draků..
..Měsíc..
..Osobní odpověď ihned..
....Odjezd ještě dnes..
Na dopis po přečtení ještě chvíli zírám. Slyším mámu nakukovat mi přes rameno, poté lapá po dechu. Možná i to mě nakonec vrátí do reality.
Nemám čas, nesmím zahálet.
"Accio taška s věcmi!" zakřičím a z mého pokoje sletí malinká, do kapsy dělaná, kouzlem zmenšená, taška s věcmi. Schovám si ji do kapsy, hůlku vložím do své mikiny. Vstanu z křesla a mířím ke dveřím. V legínách, teniskách a mikině jsem připravena vyrazit, zbytek je v tašce, dávno připraven. Zastaví mě až matčin hlas, volající mé jméno.
"Mami, vím, že to je na rychlo, avšak toto je jedinečná šance. Nemůžu pochybovat. Měj se krásně," dojdu k ní, políbím ji na tvář a vyběhnu na zahradu. Slyším její hlas tlumeně volající mé jméno. Neotočím se. Přímo na naší zahradě se přemístím.
Poté šlo všechno hrozně rychle.
Přemístění následují sotva dvě věty, následní přenesení přenášedlem, jež má podobu mapy Norska. A už jsme tam byli. Nedaleko jedné z dračích rezervací, o které jsem mnohé slyšela. Rezervaci, u které jsme byli, jsme však brzy opustili. Vydáváme se po stopách velice agresivního, avšak nesmírně vzácného draka. Norský Ostrohřbetý, velice podobný Maďarskému Trnoocasému. Je výjimečně agresivní, ubližuje i svému druhu.
Cíl naší výpravy je přivést tohoto draka do rezervace. Tohoto vysoce agresivního draka, kterému se povedlo odletět z rezervace.
Neskutečně dlouhé, i takto bych nazvala dny, které vedly do toho dnešního. Už třináct dní putujeme po stopách exempláře, který vypadá, že se vypařil z povrchu zemského. Již včera jsme se rozdělili- každý sám za sebe, jinak by to mohlo být neuvěřitelně dlouhé.
A tak, teď a tady, kráčím sama norskou přírodou, doufajíc, že naleznu toho agresivního, útěky milujícího draka. A zatím se nedaří.
Kráčím si dál, rozhlížejíc se kolem sebe. Je tu poměrné ticho, pokud nevnímám ten otřesný zvuk vody, jakoby do ní něco padalo.
Otočím se, když zvuk zazní podruhé. Jednou ano, ale dvakrát? Vyjdu vstříc vodě, kterou jsem minula před několika minutami. Krok co krok se děsím víc, je tady pusto, nikde ani noha. Zvuky jsou však blíže, slyším je velice hlasitě.
Rána. Trhnu sebou a skrčím se za keř, hlavu lehce vystrčím zpoza něj. To co vidím nelze snad ani slovy popsat.
Inu, fajn, jde. Avšak.. proč si jedno z nejnebezpečnějších plemen draků hraje ve vodě? A to doslova, skáče, poté chvíli plave, vzletí, skočí do vody.
"Dobře, co o něm víš, přeci si je studovala," zamumlám si, "výborný plavec, výborný letec. Černá vajíčka. Černé destičky na hřbetě," podívám se na draka. Poté uznale pokrčím rty, "sedí. Ale není zrovna teď doba, kdy by měl líhnout vají-" mé mumlání přerušilo křupnutí. A poté další a další. Vedle mě se začal klubat drak.
"No, tomu říkám skvělé načasování," pokračuji v mumlání a vzdaluji se. Poté si však všimnu, jak dračí matka odlétá, u sebe všechny malinké dráčky, kromě toho, který je momentálně u mě. Střídavě se dívám na odlétajícího draka a dráčka, který sotva vylézá z vajíčka.
"Nemůžu ho tady nechat, takhle malý a už v rezervaci? Na druhou stranu, ještě mě zabije při první příležitosti, kterou bude mít. Ne, sice jsem magizooložka, avšak jednou prostě půjdu proti pravidlům, starat se o něj umím, dopřeji mu hezké dětství," řeknu si nahlas a usměji se. S drobným dráčkem se poté přesunu do menší jeskyně, kterou jsem viděla cestou. Drak se každou chvíli hýbe v mé náruči, očividně není úplně spokojený. V jeskyni hůlkou zapaluji oheň, pár metrů od něj si pokládám stále malinkou tašku. S úsměvem na rtech přecházím k dráčkovi, zabaluji ho do své mikiny.
"Neboj se, budeš v pořádku," zašeptám k dráčkovi a pohladím ho po drobné, černé hlavě, "doufám, že to spolu zvládneme a ty mě po chvíli nezabiješ," ušklíbnu se a položím ho do mikiny. Sama otevřu tašku, vytáhnu z ní nafukovací matraci a lehnu si.
Uplynuly asi tři měsíc. Přes patrona ke mně před více než dvěma měsíci došla zpráva, že draka mají a opouští Norsko. Odpověděla jsem jim pouze to, že zůstávám. Připsaný důvod byl hloupý a těžko uvěřitelný, ale nejspíš mi na potkání mé životní lásky nemohli nic říct, nebránili mi.
A tak jsem si žila. Starala jsem se o Nordyho, již docela urostlého dráčka, který před měsícem poprvé chrlil oheň. Byla jsem opravdu pyšná. Tři měsíce spolu žijeme a Nordy mi věří čím dál tím více, jeho pokroky jsou ve všem téměř neuvěřitelné. Problémem je, že už to nebude až tak dlouho a bude dostatečně vysoký i silný, moc na to, abych ho tu uchovala. Rozhodla jsem se s ním přemístit domů, ačkoliv si nemyslím, že mi to projde. A tak naivní, že by to schválila máma rozhodně nejsem.
A tak se to stalo. Jednoho dne se probouzím utlačená jeho ocasem. Smutně se na něj podívám, šeptajíc mu do ucha věci, kterým nemůže rozumět.
"Jdeme pryč, Zapomenuté Štěstí," šeptnu si, spíše pro sebe, nazvu Nordyho jeho přezdívkou, a balím všechny věci. Dávám tašku do kapsy a s hůlkou v ruce přicházím ke drakovi. Ten se při pohledu na mě s hůlkou nelekne, je zvyklý.
Puf. Objevili jsme se u nás na zahradě, v místě chráněném speciálním kouzlem proti mudlům. Nasedám na Nordyho hřbet, vystlaný speciální látkou, chci se s ním proletět po zahradě. Je opravdu obrovská, pojí se totiž s pozemkem, vše ochráněno kouzlem- ideální možnost ho provětrat. Než-li však stihnu vyletět, ozve se ostrý, pro uši nepříjemný jekot.
"CO TADY DĚLÁ DRAK?!" zakřičí máma a s klepajícími se rukami poodejde dál. Já se jen ušklíbnu a pohladím Nordyho po krku.
"Také tě zdravím maminko. To je Nordy, můj drak. Norský Ostrohřbetý, velice vzácný," a agresivní, to jí však nesmím říct, "povedlo se mi ho ochočit na cestě do Norska. Jeho maminka ho opustila, nechala ho ležet, jako jediného. Nemohla jsem ho tam přeci nechat, ne?" pousměji se a pozoruji mámu. Než se stihnu vzpamatovat, omdlí.
Vysvětlování trvalo řádku dní, avšak máma se nakonec smířila s tím, že máme na zahradě draka. Dokud nás nenavštívilo ministerstvo...
"Mami, co se potom stalo s Nordym? A s tebou, co ti řekli?" optal se maminky kluk, sedící na jejím klíně. "Inu, to už je zase trošku jiný příběh," povzdechla si, "A teď šup, do postelí!" Pronese a usměje se. Ve svých myšlenkách však stále dumá nad Nordym.
Genevieve Stone
Studentka 1. ročníku
Nebelvír