Svačinky aneb třída 2+3
Tohle není nějaká oficiální nástěnka, ale prostor pro vaše díla a dílka z úkolů. Občas sem vyvěsím nějaké ty práce, které zaujaly nebo něčím vynikly.
Průzkum nových krajin
Ohromnými prostorami v šeru utopeného sálu se rozlehl ostrý klapot mých kroků... klap, klap, klap, znělo to jako bubnování bubnu. Bubnování bubnu před popravou, které se odráželo ode stěn a vracelo se ke mně v ohromných vlnách zase zpět. Klap, klap, klap. Jen ten ohlušující zvuk a jinak nic. Nervózně jsem se ohlédl. "Musím to najít, rychle, jinak tohle opravdu bude moje poprava." Dál jsem se hnal zdánlivě nekonečným prostorem, až dokud se přede mnou neobjevila nádoba podobná jakési kapsli. "Snad je to ono," říkal jsem si, když jsem pečlivě zkoumal předmět před sebou. Očividně byl zapečetěný. Stál v samotném středu sálu nad nějakým podivným obrazcem, jenž mohl být stejně tak smrtelnou pastí jako pouhou známkou nevkusu. Vypadalo to slibně.
Nabral jsem do plic notnou dávku vzduchu a rukou se přiblížil k povrchu kapsle s jasným úmyslem se jí dotknout. "Musím to nějak otevřít." Zamumlal jsem možná jen proto, abych alespoň na pár okamžiků zahnal mrtvolné ticho, tolik odlišné od halasného lomozu městských uliček, tam za hradbami sálu. Připadalo mi, jako bych byl v jiném světě, ve světě kam nedokázalo proniknout nic, světlo, zvuk ani život.
A pak se náhle ozval hlas, který tam neměl co dělat. Oči se mi rozšířily hrůzou a srdce vynechalo pár úderů. Byl jsem prozrazen.
"Kdo jsi?"
Ten hluboký tenor, který vycházel ze stínů, se rozběhl místností až s překvapivou razancí. Otřásl jsem se. Tohle nebylo něco, s čím bych počítal. Ostatně, když jsem přijal tuhle misi, bylo mi potvrzeno hned několikrát, že do této části svatyně nikdo nechodí. "Zradil mě někdo, nebo je to jen náhoda?" Hlavou mi vířily cáry myšlenek, které mi nedaly pokoj. "Mohl se mě snad někdo chtít zbavit? Snad." Bylo mi jasné, že pro mnoho lidí jsem trnem v oku, už jen kvůli tomu, že jim ve světě silné konkurence beru práci, ale že by se někdo z těch zlodějíčků zmohl na takovouto lest? Nezdálo se to pravděpodobné. Neměl jsem však čas se nad tím více zamýšlet, neboť hlas, na který jsem na okamžik pozapomněl, se připomněl znovu. Stejná otázka. Stejný tón. Stejně znepokojivý pocit.
"Kdo jsi?"
Vyštěkl znovu a já pojal neskutečnou chuť otočit se na patě a utéct. Nemohl jsem. Očividně o mně věděl a přinejmenším tušil, kvůli čemu jsem přišel. Což znamenalo? Už v tom okamžiku, kdy na mě poprvé promluvil, mohla být dávno budova obklíčena třebas celou armádou. Nepochyboval jsem o tom, že majitel onoho hlasu je jeden z mnichů, strážců svatyně. S těmi lidmi nebyla žádná legrace, nikdo je nikdy neviděl, ale hrozivé a zároveň fascinující příběhy, které o nich kolovaly, mi stačily k tomu, abych si vytvořil alespoň zevrubnou představu o jejich schopnostech. "Tohle zlé, hodně, hodně zlé... proklatě!" Čas mých vnitřních úvah se blížil ke konci. Musel jsem něco udělat, nějak reagovat, avšak žádná z možných cest se nezdála vhodnou, žádná mi nezaručovala přežití.
"Kdo jsi?" Do třetice se ozval hlas, skoro jako by se jednalo jen o zaseknutý gramofon, ale já přesto nějak tušil, že po čtvrté už se ptát nebude. Nastal čas jednat.
Ruce jsem natáhl ke kapsli a dotkl se jejího povrchu, až příliš chladného na to, aby šlo o obyčejný kov, jak se na počátku zdálo. Vykřikl jsem. Spalující bolest skrze dlaně proudila do mého nitra. Ten pocit byl neskutečný, bylo to jako by mě něco rozežíralo zevnitř... i když to není to správné slovo. Ono mě to mrazilo. Mé vnitřnosti se pomalu měnily v led. Krev tuhla v žilách. Tlukot srdce se zpomaloval. "Takhle tedy zemřu?" Ptal jsem se posledních útržků svého vědomí. Hlas už mi dávno selhal a srdce se s trhnutím zastavilo. Byl konec, doprovázený jasným zábleskem světla. A pak nic. Pak už jenom tma. Tma, bolest a onen chraplavý hlas, který jakoby pronikal ke mně odněkud z dálky.
Nevím co se dělo dál, ani jak je možné, že jsem stále setrvával mezi živými. Jsem si však jistý, že tehdy jsem zemřel a přesto zůstal naživu. Necítil jsem už dočista nic, i bolest, má poslední spojnice se světem, mě časem opustila a já prostě jen byl. Kolem mě proudily hlasy, znepokojené, zuřivé, mírné, zklamané, nešťastné i šťastné. Bylo proneseno mnoho slov. Až příliš mnoho slov, kterým jsem nerozuměl, až příliš mnoha hlasy, které jsem neznal.
Otevřel jsem oči a hleděl vzhůru na jakési podivné vyobrazení kořenů stromu, nebo to byly skutečné kořeny? Netušil jsem. Kolem pobíhali lidé, zdálo se, že je mé bdění příliš neznepokojuje. Připadal jsem si téměř až nepatřičně, když jsem tam tak ležel neschopen slova, nebo pohybu. "Skoro jako brokolice v čokoládovém dortu." Napadlo mě a v té chvíli se o slovo přihlásil můj žaludek. Hlasité kručení, které vyluzoval, znělo skoro jako by se v něm usídlil přinejmenším roj rozzuřených včel. Nikdo si toho nevšímal, dál si kráčeli za svým, jako slepí k mému trápení. "Nechají mě tu snad zemřít hlady? To proto mě zachránili?" Někde v pozadí jsem zaslechl až podezřele známý hlas. "Tak přece jsi na živu." Promluvil. Jeho tón by mohl být stejně tak spokojený, jako nešťastný. Nepoznal bych to.
Pokusil jsem se přikývnout. Bezúspěšně. K mému překvapení však horší, než samotný pocit bezmoci, který mě zaplavil, při uvědomění, že si se mnou ten záhadný mnich, jehož tvář jsem dosud nemohl spatřit, může dělat, co se mu zamane, bylo posměšné uchechtnutím, kterým muž mou snahu ocenil.
"Nesnaž se. Ta pouta neprolomíš, pokud si to já nebudu přát." Poznamenal věcně a mě zamrazilo, nezdálo se, že bych měl jeho sympatie, ne že bych se tomu tedy divil, pokusil jsem se ho okrást.
"Prsten?" Padlo mi na mysl a dech se mi zadrhl v hrdle. Kvůli tomu drobnému šperku jsem tehdy riskoval život a prohrál. "Jen kvůli té malé bezcenné věci."
"Není bezcenný," Zavrčel podrážděně mnich, jako by mi snad četl myšlenky a já měl na okamžik dojem, že jsem zaslechl podivný zvuk, podobající se klapotu kopyt. Byly snad někde v okolí stáje?
Další opovržlivé uchechtnutí. "Nevěřím, že bys to měl být ty... zloděj." Doslova vyplivl poslední slovo mnich, nebo kdo to vlastně byl. Začínal jsem už pomalu pochybovat o tom, že jsem při vědomí, bylo to všechno tak neskutečné. A přesto mě pocit hladu nenechal na pochybách, že tohle je ta pravá realita, jako by se mi chtěl sám žaludek vysmát svým kručením.
Náhle mě z letargie vytrhlo hrubé sevření paží kolem mého hrdla a cuknutí mnou vzhůru, takže jsem se náhle octl ve svislé poloze. Udělalo se mi mdlo. Před očima mi poletovaly mžitky a někde za nimi jsem hleděl do tváře kohosi, snad onoho mnicha, kentaura. Zakňučel jsem, když má hlava prudce narazila do stěny, na kterou bylo mé bezvládné tělo odhozeno, jako nějaký odpad. Byl jsem, ale někdy něčím víc?
Trhaně jsem se nadechl. "Můj věznitel byl kentaur? Byli jimi všichni mniši ve svatyni?" Začínal jsem pomalu chápat potřebu tak obrovských prostor, naneštěstí to však bylo to jediné, co jsem chápal.
"Ty to stále nechápeš?" Zachechtalo se to stvoření a pomalu přešlo až ke mně, tak blízko, že jsem měl jeho kopýtka jen pár centimetrů od obličeje. Byl jsem jako ochrnutý, kdyby chtěl, mohl mě na místě zabýt, a on očividně chtěl, ale přesto to neudělal.
"Proč?" Povedlo se mi k mému překvapení zachraptět. Snad to bylo dobré znamení, že jsem začínal získávat cit v končetinách, jak jinak než za doprovodu nepříjemného mravenčení.
Kentaur se ke mně sklonil, měříce si mě zkoumavým snad i trochu překvapeným pohledem. "Proč?" Zopakoval. "Na to se ptám už od chvíle, co si tě vybral!" Zasyčel a milostivě poukázal k prstenu přilnutému k mému palci. Sklopil jsem k němu zrak. Byl to ten prsten, který jsem měl ukrást.
"Jak si mě mohl vybrat?" Absolutně jsem nechápal, o čem to vlastně mluví. "Je to jen obyčejná tretka." Odsekl jsem, spíš s úmyslem ho naštvat, než proto, že bych o tom byl skutečně přesvědčen. No možná jsem si měl svá slova lépe rozmyslet, neboť jsem se už zase ocitl v nemilosrdném sevření silných paží a jediné co jsem mohl, bylo houpat nohama ve vzduchu.
"Ten. Prsten. Je. Mocný. Artefakt!" Odsekával kentaur slova, jejichž hlasitost už dosahovala téměř nemyslitelných hodnot, zatímco se mnou mával sem tam, až jsem si připadal jako hadrová panenka ve spárech vlkodlaka. "Máš poslání. Splň ho!" Přikázal, vyvlekl mě ke dveřím a doslova se mnou mrštil ven do rušných ulic města.
"Zdá se mi to, nebo jsem zase něco nepochopil? Jaké poslání?" Zavrtěl jsem hlavou. "Poslání, neposlání... prsten jsem získal, jen ho donést zadavateli." Spokojený úsměv mě rychle přešel, když jsem zjistil, že prsten drží na mém prstě téměř bez pohnutí, jakkoliv sem se ho pokoušel dostat dolů. Nic nezabíralo, jako by se mnou byl srostlý, jako by byl přímo vpálen hluboko do kůže.
Vklopýtal jsem do jedné z vedlejších uliček, zmatený, hlava se mi točila snad od hladu, mé tělo navíc stále ještě nezískalo stoprocentní pohyblivost, kde jsem se zhroutil k jedné z domovních zdí a vyčerpaný tím vším, zavřel oči.
Snad to byl sen, snad realita, ale v téže chvíli jsem se octl v nějakém lese, jehož stromy se tyčily vysoko k nebesům. Obklopovaly mě ze všech stran, a náhle se za mnou ozvalo tlumené dusání kopyt. Otočil jsem se a tam stál, před starým ztrouchnivělým dubem, jako uhel černý jednorožec.
Hleděl na mě s nenávistí, jako bych snad mohl za všechno zlo světa. Prsten se rozpálil a okolím se rozlehl chvějivý hlas, recitující podivné verše. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si uvědomil, že vychází z mých úst.
"Stařičký dub do vody stonal,
do vody hleděl,
do vody vad."
"Nebohý dub, jak kámen bodal,
jak kámen letěl,
jak kámen pad."
"Jednou jak dub, budu též stonat,
budu též hledět,
budu též vadnut."
"Jako ten dub, budu též bodat
budu též letět,
budu též padnut..."
Mluvil jsem a mluvil. Neznámá slova vycházela odněkud z mého nitra, toho samého, které se běžně zdálo tak prázdné. Už nebylo prázdné, přestože ta slova byla cizí.
"Avšak i poté, co padnut budu,
co padnut budu jako ten dub.
Avšak i poté, co padnut budu,
bojovat budu, za sladký blud."
Jednorožec se pohnul. Sklonil hlavu a zdálo se, jako by snad ta slova jeho nenávist ještě více rozdmýchala.
"Za sladký blud, co odmění klamem,
co odmění klamem, ostrým jak záře.
Za sladký blud, co odmění klamem,
když fragmenty pravdy skrývají tváře."
Odmlčel jsem se. Tvor se rozběhl a já s takměř zoufalým křikem pokračoval.
"Ty zjizvené tváře z oceli lité,
za víru vzaté,
je žádný zří."
"Zjizvené tváře ve stínu skryté,
v soumraku jaté,
ve světle lží!"
Srdcem mi projel ostrý roh temného tvora, nesnesitelná bolest v křečovitých záchvěvech zaplavila celé mé tělo a myslí mi rezonoval zuřivý křik: "Ty za to můžeš!"
S trhnutím jsem se probudil zpátky ve špinavé uličce. "Co se to právě stalo?" S myšlenkou na svůj sen jsem se chytil za srdce, které zběsile... nebilo? Zhrozil jsem se. "Jsem snad skutečně mrtvý, nebo co jsem zač?"
Vykřikl jsem a vystřelil do sedu, snad když mě můj vlastní křik probral z té dvojité noční můry. Ruku jsem si přitiskl k hrudi a s úlevou vnímal pomalu se zklidňující tlukot srdce. "Takže to byl jenom sen?" Chraplavě jsem se otázal a rozhlédl se kolem. Ležel jsem na břehu jezera a nade mnou se vznášelo mé rodné město, silnou magií ukotvené ve vzduchu. Cítil jsem se úplně rozlámaný. Oblečení jsem měl mokré a špinavé, zamazané bahnem. "Jak jsem se sem dostal?" S mírnými obtížemi jsem se vyškrábal na suchou zem. Kolem mě panoval zdánlivý mír. Vítr si pohrával s všudypřítomnými stébly trávy, stromy ševelily a řeka, která se do jezera vlévala, líně valila své vody vpřed.
Byl jsem na zemi. To bylo jisté. Matně jsem si vzpomínal na svůj útěk i další události minulých dní. Počínaje krádeží toho proklatého prstenu. "Nemohl jsem je přece nechat všechno zničit..." Posadil jsem se do stínu ztepilého dubu a z kapsy vytáhl kovové pouzdro, ve kterém se nacházel bezpečně ukrytý předmět, kvůli kterému to všechno začalo. Vzpomínky se nemilosrdně valily na povrch ve změti krátkých záblesků.
Obraz mě, když jsem se dozvěděl o plánu městské rady vyhladit rezervace na povrchu, jen proto, aby mělo město dostatek dřeva a jiných surovin. Nalezení prstenu, který se měl o tuto drobnou nepříjemnost, jak se vyjádřili radní, postarat. Krádež prstenu. Zběsilý útěk městem. Dav ženoucí se za mnou, rozzuřený, vrhající po mně všechno co jim přišlo pod ruku. Propast přede mnou. Volba a skok.
A pak už jen volný pád a bolestivý náraz o vodní hladinu.
Sevřel jsem pouzdro v dlani. "Co s tebou jen uděláme?" Zamumlal jsem k prstenu uvnitř.
"Měl bych tě snad ukrýt? Zahodit? Nebo zničit? Ne, to by se mi asi nepovedlo, na to nemám dostatek magie... hlavně bez hůlky." Vlasy se mi zježily hrůzou, když jsem si vzpomněl na to zlověstné křupnutí, které vydala, když ji toho nešťastného dne lámali. S povzdechem jsem vložil pouzdro zpět do kapsy a vyškrábal se na nohy. "Co nadělám, zatím si tě asi budu muset nechat. Bude to asi nejbezpečnější."
Pomalu jsem se vydal proti proudu řeky k prameni, snaže se v hlavě si uspořádat myšlenky a plány. Nebylo toho moc, co bych mohl dělat, snad se jen pokusit zachránit to, co ze zdejší přírody ještě zbylo a bránit to i nadále před obyvateli nebeského města. Zalétl jsem pohledem k mému dosavadnímu domovu, který mě tak hluboce zklamal. Jak hluboko ti lidé klesli, když byly schopni s klidným svědomím plánovat vraždu tisíců živých tvorů?
Když jsem se pak otočil zpět, abych se o něco přiblížil ke svému cíli, stál přede mnou až podezřele známý černotou zářící jednorožec. Sklonil hlavu a vzápětí už byl pryč, ale ještě předtím, mi do mysli proplul tlumený hlas. "Však oni to jednou pochopí."
"Doufám."
Jack A. Scott
Student 2. ročníku,
Havraspár
Splašené věty
Hodina péče o kouzelné tvory ještě nezačala, a dle prázdné učebny ještě nějakou tu chvíli nezačne. Řekl jsem prázdné učebny? No, byla prázdná. Až se to zdálo děsivé. Spolužáci ani profesorka nebyli přítomni a i vybavení učebny, které by se za běžných okolností v jakémsi uspořádaném chaosu povalovalo všude kolem, bylo pryč. Jediné co zůstalo, byly známé stěny, ochuzené i o ty poslední zbytky výzdoby, které po náročných hodinách, plných rarachů, kluběnek a jiných více, či méně nebezpečných příšerek, zůstaly v neporušeném stavu. Bylo tam pusto, jako by se snad i sama učebna chystala každou chvíli vstát a odpochodovat pryč a nechat mě tam už úplně samotného. A to jsem přišel jen necelou půlhodinku před začátkem hodiny.
Stál jsem a doslova s otevřenou pusou zíral... na co vlastně? Nic tam nebylo, tak možná, právě na to nic. Zatímco mi hlavou běžely v nepřetržitých smyčkách myšlenky typu: "Co má tohle znamenat? Kde jsou všichni? Kde je všechno?", nebo také "Co se tu, u Merlina, stalo?" a "Jsem tu ve správný den? Co je vlastně za den? Je dneska vůbec hodina?".
Hodina očividně nebyla, neboť i poté, co jsem se probral ze svého překvapení, zůstala učebna pustá a bez života. Pohlédl jsem na hodinky, jen abych zjistil, že hodina by za normálních okolností měla už dávno začít. To mi na klidu rozhodně nepřidalo. "Došlo tu snad k nějaké nehodě?" Nedokázal jsem odehnat tu myšlenku pryč. "Co když se stalo něco vážného a ostatní jsou teď někde zranění, nebo... ne, žádné nebo!" Nemohl jsem tam jen tak nečinně stát na to jsem byl příliš rozhozený z nastalé situace a mé myšlenky se stávaly stále neodbytnějšími.
"Měl bych to jít nahlásit." Podotkl jsem hlasem, který jsem snad ani nepoznával a v souladu s vlastními slovy, vyrazil ke dveřím. Vlastně jsem se k nim přímo vrhnul, ačkoliv bych to nikdy nepřiznal, to místo mi nahánělo hrůzu. Vzal jsem za kliku... a ejhle, dveře byly zdá se zaseknuté. Zkusil jsem zabrat znovu, ale všechno bylo marné. Tudy cesta ven nevedla.
Zatočil jsem se kolem dokola. "Tohle už nemůže být náhoda. Je to snad past? Na mě? Nebo nějaký vtip?" S tou myšlenkou jsem se vydal zpět do místnosti zkoumaje každý sebenepatrný detail, který bych snad mohl najít. Nebylo jich mnoho, avšak přesto jsem si uvědomil, že pár věcí jsem ve svém zmatení přehlédl. Například poměrně nenápadně se tvářící almaru, postavenou z nějakého důvodu v tom nejzapadlejším koutě místnosti. Na pár okamžiků mi to připomnělo jednu poměrně zábavnou hodinu Studia Mudlů, kde jsme pomocí podobné skříně cestovali. "Mohla by snad fungovat podobně?"
Už, už jsem se chystal vyzkoušet, zda by mohla být má teorie správná, když tu se náhle u nohy almary něco pohnulo a mně došlo, že jsem tady asi nebyl po celou tu dobu tak úplně sám. "Tohle asi nebude člověk." Prolétlo mi po delší době hlavou, něco geniálního. Měl jsem vážně chuť podlehnout návalům hysterického smíchu, který se mi již hodnou chvíli tlačil na rty, ve snaze vybublat ven. "Ten den by už nemohl být šílenější..." Pomyslel jsem si, ale mé přesvědčení se rozsypalo, jako hrad z písku ve vichřici, když na mě zpoza skříně vykoukla hlavička, fretce podobného tvora, která mě zvědavě pozorovala.
Byl jsem tu s dlaždičounem. Překvapivě malým dlaždičounem, abych byl přesný, s překvapivě šíleným pohledem malých kulatých oček. "Jen doufám, že ví, že kouzelníky ve svém jídelníčku nemá." Napadlo mě zrovna ve chvíli, kdy to stvořeníčko promluvilo. "Třpytků není nikdy dost." Zabroukalo. "Třpytků totiž není nikdy dost."
Nestačil jsem zírat. To stvoření bylo očividně padlé na hlavu, nebo jenom jiné, ale pravdou je, že z úst dlaždičouna bych něco takového nikdy nečekal. A stvoření dál pokračovalo ve svém lamentování. "Třpytků totiž není nikdy dost. Nikdy dost. Třpytků není dost." Opakoval dál a dál, jako kolovrátek, jako by snad pokoušel mě o tom přesvědčit a já nevěděl, jestli mám začít brečet, nebo se smát.
"Jistě že není." Přitakal jsem mu, štěstím bez sebe, že už nejsem sám v této mizérii a zároveň sevřen hrůzou z toho, že tvoreček nikdy neumlkne. "Třpytků není nikdy dost." No, zdálo se, že dlaždičounek, o kterém jsem začal velmi záhy uvažovat, jako o Třpytkovi, to pojal jako argument, pro to mi důvěřovat, neboť se vysoukal zpod almary a přicupital ke mně. Nevadilo mi to, byl vlastně docela milý, ale musel jsem nás dostat pryč. Merlin ví, co se v té místnosti vlastně stalo, prostředí mohlo být tudíž nebezpečné, nebo zkrátka jen nestabilní.
Zatímco se mi Třpytka dál motal kolem nohou, došel jsem ke skříni s úmyslem splnit svůj prvotní záměr a otevřel její křídla dokořán. Uvnitř byla překvapivě tma, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Vlezl jsem dovnitř a po chvíli odhrnování hald oblečení a kabátů, do nichž se mi v jednom okamžiku podařilo se dokonce zamotat, jsem na konci, tam kde by obyčejně byla zadní stěna, uviděl světlo. Bylo nevýrazné, rozhodně nemohlo být způsobeno slunečními paprsky, ale všechno bylo lepší, než zůstat oné v takměř prázdné místnosti. Ohlédl jsem po Třpytkovi, který už se začal škrábat za mnou. "Pospěš!" Houkl jsem na něj a doufal, že mým slovům porozumí. Náhle se ozval nepěkný rámus a skřípot, jako by se o sebe třely dva plechy a hroutila se kupa kamenů. Vlasy na hlavě by se mi zježili, kdyby to nebyla jejich přirozená podoba. Tušil jsem, co se stalo a mé tušení se ukázalo správné ve chvíli, kdy jsem se otočil a pohlédl ven ve směru, odkud jsme přišli. Místnost se zhroutila. Už nebylo cesty zpět. "No tak, Třpytko... pojď." Znovu jsem pobídl malého tvora a poněkud přidal do kroku. Světlo se přiblížilo, ale náhle mi nepřipadalo jako až tak dobrý nápad pokračovat dál. Něco jako by se ve mě sevřelo a pokoušelo se zastavit mé kroky kousek od cíle. Bylo to snad zlé tušení?
Místnost, do které jsem následně vpadnul, byla k nerozeznání od té předchozí, teda až na to, že v téhle bylo všechno tak jak má na svém místě. Stoly, lavice, knihy, pomůcky, sem tam nějaká klec. Dokonce tam postával i houf studentů a za katedrou jsem tušil profesora. Něco tu však nehrálo. Ti lidé se mezi sebou bavili, smáli se... zkrátka jako obyčejní studenti, ale všichni jako by byly stejní. Jejich tváře byly v základních rysech téměř totožné. Stejně jako profesorova. A co bylo zvláštní, ty rysy se mi zdály až podezřele povědomé. Asi znáte ten pocit, když uvidíte někoho, u nějž máte pocit, že byste ho měli znát, že jste ho už určitě někdy potkali. Pokud ano, tak zcela tomu jak jsem se v té chvíli cítil.
Znovu jsem si je prohlédl, avšak to co jsem uviděl, bylo někde na hranici tragičnosti. Jejich smích mi už nepřipadal upřímný. Slova začala postrádat smysluplnost. "Nebo že by se mi to jen zdálo?" Neměl jsem čas zabývat se tou myšlenkou, koneckonců jsem se pokoušel jen najít cestu ven.
"Promiňte?" Zavolal jsem, doufaje, že překřiknu tu halasnou změť hlasů, které jako by snad byly minutu od minuty hlasitější. Nic. Ani jeden z lidí kolem se na mě neohlédl, dokonce se ani nezdálo, že by mě kdokoliv z nich zaznamenal. "Ehm... promiňte!" Zkusil jsem to hlasitěji, ale pořád jsem se nesetkal s jinou reakcí, než s Třpytkovým brumláním o nedostatku třpytivých předmětů. Vážně jsem začínal pojímat podezření, že to drobounké stvoření muselo mít za jednoho z rodičů Hrabáka.
"Takhle to asi nepůjde." S tichým zabručením jsem se vyšplhal na nejbližší lavici a zplna hrdla zakřičel. "PROMIŇTE!!!"
Stál jsem tam a vyčkával, co se bude dít. No k mému velkému překvapení se nestalo nic. Jako bych byl neviditelný. "Jsem snad neviditelný? Strýček říkal, že už to zažil. Vyprávěl nám velmi zajímavé dobrodružství... ale neříkal, že by tenkrát nebyl slyšet. Mohlo se snad něco pokazit během přenosu, nebo co to vlastně bylo?" Na okamžik jsem si dovolil uhnout pohledem ke skříni, kterou jsem sem přišel, ale ta už tam nestála. Byla pryč. Už zase jsme byli v pasti. Já a Třpytka jsme nepovšimnuti stáli uprostřed učebny doslova přetékající životem.
Pak se však situace změnila, tak rychle, jakoby někdo jen otočil přesýpací hodiny. Přede mnou se ve vzduchu objevila klikatá prasklina, která se vzápětí začala rozšiřovat a jako když se rozbíjí zrcadlo, začaly všude kolem opadávat střepy, této pomyslné reality. Tváře studentů praskaly, zdály se najednou tak plochém jako by se skutečně jednalo jen o zrcadlový odraz. "Nebo snad o nějakou iluzi." A v tom momentě mi došlo odkud ty tváře znám. Odkud znám tu tvář, které se všechny ostatní podobaly. Vždyť jsem se s ní setkával dennodenně, ať už v zrcadle, nebo na hladině ranního čaje, ve sklenici džusu, v odrazu na lžíci.
Svět se kolem mně pomalu rozpadal a já se teprve probíral z šoku toho poznání. "Co se to tu děje? Tohle nemůže být skutečné!" Rozkřikl jsem se na všechny kolem, z nichž se pomalu stávaly střepy, tříštící se o podlahu. Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že musím pokračovat, ale stálo mě tolik sil už jen zvednout hlavu, že jsem vážně začal uvažovat o tom, to prostě a jednoduše vdát. Zhroutit se na zem mezi střepy a stejně jako mí dvojníci přestat existovat.
Z mého zamyšlení mě však vytrhl pohyb po mé levici. Třpytka pobíhal zmateně kolem a pokoušel se vyškrábat ke mně na lavici. "Nešlápni na to rozbité sklo!" Křikl jsem na něj. Zděsil jsem se, nad čím jsem to jen uvažoval. Vždyť jsem ho v tom chtěl nechat samotného. Dřepl jsem si a sehnul se dolů, abych mohl tvorečka vysadit na lavici. "Jen doufám, že se nezranil." S nutkavou potřebou ověřit si, zda je to roztodivné stvoření v pořádku, posadil jsem si ho do klína a začal opatrně kontrolovat jeho packy. On mě jenom pozoroval. Mlčel stejně jako já, až nakonec pronesl své oblíbené rčení, avšak tentokrát mě z toho doslova zamrazilo. "Třpytků totiž není nikdy dost." Opakoval jsem po něm a rozhlédl se kolem dokola, kde se v nekonečném prostoru povalovaly hory třpytících se střepů a na okamžik jsem měl pocit, že Třpytka přikývl, jako by byl spokojen, že jsem konečně porozuměl. Ihned jsem zavrhl tu myšlenku a znovu se, snad i trochu bezradně rozhlédl kolem.
Hory střepů se tyčily vysoko k oblakům a mezi tím vším stála naše lavice a uprostřed ní...
"Je to možné?" Vykulil jsem překvapeně oči na předmět, který, čímž jsem si byl docela jistý, ještě před chvílí snad ani neexistoval. "Že já se na tu otázku vůbec ještě obtěžuju ptát, jistě že není. Ale tady, ať už je to kdekoliv, na tom zjevně nezáleží." Přede mnou se doširoka rozevíral deník, vázaný v krvavě rudé kůži, jehož bledé stránky se na mě doslova šklebily. Jako by chtěly, abych do nich něco napsal. "Třeba je to cesta domů." Napadlo mě. Nedovedl jsem si však dost dobře představit, co by to tak mělo být a vlastně ani to, čím bych měl psát. Brk jsem neměl, a jak mi s politováníhodným zpožděním došlo, tak i moje hůlka chyběla.
"Je to snad nějaký další vtip? Jestli ano, tak toho co tohle vymyslel, hodím klece plné rarachů... ale až potom, co z něj vytáhnu, jak to všechno udělal." Zabručel jsem a jal se zkoumat deník, který mi málem vypadl z rukou, když se na prázdné stránce znenadání objevila má předchozí slova.
Záhadný deník zaznamenával hlas.
"Páni, jak to funguje?" S údivem jsem pozoroval slova samovolně se objevující na stránce, jako by byly psány neviditelnou rukou.
"Teď ještě přijít na správné heslo."
Zkusil jsem tehdy nespočet možností, Třpytkou počínaje, konče vším, co mi přišlo zrovna na mysl. Nic nezabíralo. Slova pokaždé po chvíli zmizela, jako by nikdy neexistovala. A pak mě něco napadlo, i když spíš se mi vybavila jedna konkrétní vzpomínka, ve které se míhaly tváře mých spolužáků, povědomá vůně hořáků a lektvarové laboratoře a mino to i hlas nějakého profesora: "Tohle Vás zanese hluboko do Vašeho podvědomí... ale žádné strachy, abyste se vrátil, stačí si jen vzpomenout, kde a proč jste. Rozuměl jste mi dobře?" Pokýval jsem souhlasně hlavou v odpověď vzdalujícímu se hlasu. A lehce nakloněný nad deníkem s Třpytkou usazeným na rameni zašeptal slovo, které jak jsem doufal, mě zanese zpátky do reality.
"Lektvary."
A najednou byla tma. Napadlo mě otevřít oči, tak jsem tak učinil a překvapeně zamžoural do prostor ošetřovny, ve kterých jsem se ocitl, nebo spíš probudil.
"Jak to, že jsem tady? Měl jsem přece hodinu lektvarů? Nebo možná pokátéčka... přece se mi to všechno nemohlo jen zdát... Ale hlavně, jak to že jsem tady?"
Odpověď na mou nevyřčenou otázku, přišla dříve než bych čekal a to spolu s novinami, které mi nějaká zbloudilá sova upustila do postele.
"Student byl zraněn na hodině POKT. Do hlavy ho praštil splašený blikač, který následně z místa činu bez omluvy utekl!" Hlásaly ranní titulky.
Jack A. Scott
Student 2. ročníku,
Havraspár
Pomaly sa blížime k laboratóriu. Za mnou je môj kolega magiozológ, nazývajme ho napríklad Hugo. Už sa približujeme k bránke labáku. ,,Pospěš!" Sykla som smerom k Hugovi, ktorý pozeral na poštovú schránku. ,,Páni, jak to funguje?" ,,Neviem, potom si pozrieme kľudne aj dokument o tom, ale teraz poď!" Bránka bola otvorená. Prišlo mi to zvláštne. Pomaly a čo najtichšie sme sa prekĺzli k rozbitému oknu. Preskočila som dovnútra a sykla som. Rozbité sklo z okna sa mi nabodlo do podrážky mojich tenisiek. ,,Nešlápni na to rozbité sklo!" Varovala som Huga.
Boli sme už konečne v labáku. Sledovala som so svojimi očkami každé zákutie miestnosti. Okrem...starého ujka do ktorého som vrazila. Na pohodu, no nie? Zo svojej tašky som si vytiahla knižku, v obchode rozprávali, že je to denník. Našli ho niekde neviem kde. Takže sa dal nazvať aj záhadným. ,, Pomôžte nám..." Začal ujko. Dávnejšie som zistila, že ten denník má menšie vychytávky. ,,Jak nám? Vy tu nie ste sám?" Opýtala som sa ho vykulene. On na to záporne zakrútil hlavou. ,,Nie, sú tu ešte moji kamaráti hypogryfy a testráli." A vážne, keď som za zahľadela lepšie zaňho, videla som aspoň tucet menovaných tvorov. Ale viac som vypleštila oči, keď som chcela niečo poznamenať Hugovi, ale to by tam nemohol stáť ako ružová baletka, ktorá všade rozhadzuje trblietky a tancuje. Pozrel na mňa a len pokrčil ramenami. ,,No čo." ,, Odkiaľ si zobral toto!" Zalamentovala som rukami a znovu mykol ramenami. ,,Třpytků totiž není nikdy dost." Zagúľala som očami a už, už som vyháňala zverinec, Mrázika a zdrogovaného kolegu von z labáku.
S trojnožkou som vybila z okna sklo, aby sa o to nikto neporezal, keď bude preliezať. Už sa cez okno precpával trošku silnejší hypogryf a v tom som započula hlasy a klopkanie podpätkov. Utiekla by som, ale to by nemohol hypogryf ucpávať premávku. ,, Prepáč, ale musím." Zobrala som zo zeme kus skla a ďobla som mu tým do zadku. Zrazu už bol na druhej strane. Započula som krik v miestnosti, niečo v zmysle chyťte ich. Ale to už som utekala jak potkan do auta, ktoré sme zaparkovali neďaleko.
Nastúpila som a boli sme tam jak sardinky, lepšie povedané, vyzerali sme jak cirkus. Naštartovala som auto a už sme zdrhali. Ujko začal kecať. Vyprávěl nám velmi zajímavé dobrodružství. Asi ako ho skoro zožrala mucha, či čo. Denník som mala na palubnej doske. A čo sa s ním dialo? Záhadný denník zaznamenával hlas. Takže sme mali plno dôkazov. Hallelujah!
2.ročník
Nebelvír
Magizoolog jako ochránce kouzelných tvorů
Záslužná práce Magizoologů
O povolání Magizoolog jsme si na hodině povídali, že se zabývá zkoumáním druhů kouzelných tvorů a jejich chováním. Jak již tato definice napovídá, zabývá se zkoumáním, ale může se zabývat i ochranou pasivní či aktivní?
Ochranu pasivní bych v tuto chvíli definovala jako školení mladých generací kouzelníků o druzích kouzelných tvorů, o jejich ochraně, o počtech, vzácnosti a hlavně o chovu a zachování druhu. Ochranu aktivní definujeme jako aktivní zapojení do obrany, chovu a zachovnání druhů kouzelných tvorů.
Na ochranu jakých tvorů se ale zaměřit? Zda se jedná o kouzelného tvora ohroženého vyhynutím, to se dá zjistit poměrně snadno. Jejich výskyt ve volné přírodě je stále menší. Kde se tvorové dříve vyskytovali, tam například z důvodu úpravy terénu mudly najednou vymizeli. Bohužel právě z důvodu činností mudlů dochází k úpbytku životného prostoru pro kouzelné tvory. A ti, kteří se nedokážou adaptovat na život mezi lidmi, bohužel vymírají.
V tomto případě jsou dobrým řešením ochrany kouzelných tvorů rezervace. Ale také to není trvale udržitelné řešení. Vhodných prostorů pro rezervace také ubývá a bohužel se mudlové dál a dál rozpínají. Už i tak ochrana kouzelných tvorů před mudly je velice náročná. Co mudlové neznají, to zabijí. A hlavně kdyby viděli třeba okřídleného koně, nedopadlo by to pro onoho tvora vůbec dobře. Odchytili by ho, zabili by ho, zkoumali by ho. A to kouzelnický svět nemůže dopustit. Rezervace jsou tedy stále víc plnější a ne všichni tvorové se mezi sebou snesou.
A jaké tvory tedy chránit? No, nesmíme si vybírat. Vše spolu totiž souvisí. Vyhynou-li trpaslíci, značně se zredukuje i populace dlaždičounů. Proto je potřeba chránit všechny tvory. Ohrožené vyhynutím i neohrožené. Užitečné i ty, které řadíme mezi škůdce. Když vyhyne jeden druh, bude ho následovat druhý na prvním druhu životně závislý. A už se zánik kouzelných tvorů dostane do nebezpečné spirály smrti.
Abychom nezapomněli, tak kouzelní tvorové nejsou ohroženi jen ze strany mudlů, ale také ze strany pytláků, kteří je loví a zabíjejí kvůli obchodu na černém trhu. Příkladem je třeba taková vzácná krev jednorožce, krásného tvora. Pro pár kapek krve směřující na černý trh tento druh už téměř vyhynul.
Co pro ochranu těchto tvorů můžeme tedy dělat my? Je to jednoduché. Chránit je před mudly a pytláky. Všechny tvorům nebezpečné věci a nebezpečné pytláky včas hlásit povolaným osobám, Magizoologům, komukoliv zodpovědnému. Kdykoliv se setkáme s cennou přísadou z těchto tvorů, se kterou se obchoduje přes zákaz již už jen na černém trhu, vše je potřeba hlásit. Pokud uvidíme jakoukoliv špatnost konanou proti kouzelným tvorům, musíme je za každou cenu ochránit.
Kouzelní tvorové nesmí z našeho světa vymizet, bez nich by byl kouzelnický svět jen světem mudlů se zvláštními schopnostmi. Bez hůlek, bez lektvarů, bez tvorů. Proto by se kouzelnická veřejnost měla zapojit do ochrany kouzelných tvorů, spolu s Magizoology, kteří kouzelné druhy již chrání.
Samantha Known
Student/ka 2. ročníku,
Kolej Mrzimor
Magizoolog jako ochránce
Ochrana kouzelných tvorů je jeden z mnoha problémů, kterými je potřeba se zabývat pokud chceme zachovat, alespoň něco z divoké přírody pro příští generace. Přestože nelze jasně definovat, kdo vlastně, který tvor by měl být chráněn a který ne, zůstává pravdou, že většinou se chráněnými druhy stávají ti tvorové, kterým hrozí v blízké době vyhynutí. Ostatní, ti kteří mají svou pozici ve světě zatím docela jistou, jsou poté většinou opomíjeni. Je to však správně? Je správné starat se pouze o tvory, u nichž je to již nevyhnutelně nutné? Nemyslím si, že by tomu tak bylo. Spíš bych řekl, že by se společnost měla pokoušet zabránit tomu, aby byla ochrana tvorů před vymřením vůbec nutná. Co tím myslím? Myslím tím prostou věc a to, že by lidé měli jednat tak, aby kouzelným tvorům nehrozilo vyhynutí, především lidským přičiněním. Myslím, že by se mělo lidstvo pokoušet předcházet takovým situacím, kdy dožene nějaký druh až téměř na pokraj jeho existence a teprve poté, když už nebude jiná možnost, se bude pokoušet to napravit.
To mě dostává k dalšímu tématu, úzce souvisejícímu s tématem předchozím. Jak zabránit, respektive předejít takovým situacím, které jsem vyložil v první části své úvahy? No, rozhodně se nejedná o nic jednoduchého, neboť si to žádá živý zájem veřejnosti a porozumění vážnosti celého problému. Navíc by se nesmělo jednat pouze o jednorázové akce, které ačkoliv mohou do určité míry pomoci, jejich efekt je pouze krátkodobý a rozhodně není konečným řešením. Proto mi na mysl přicházejí tzv. rezervace neboli oblasti, v nichž by mohli mít tvorové svou, přestože lehce omezenou, svobodu a v nichž by si mohli zachovat svou důstojnost. Byli by chráněni a to nejen díky tomu, že by byly v nějaké jasně vymezené oblasti, kde by nemuselo docházet až tak často k jejich náhodnému zabití, při napadení člověka, a vlastně by se tím daly vyřešit i některé problémy související se získáváním přísad do lektvarů, což je jedním z hlavních problémů a důvodů ohrožení kouzelných tvorů. Ptáte se, jak by mohly rezervace v tomto problému pomoci? Jednoduše. Kromě toho, že by se jejich zřizováním ztížila práce pytláků, daly by se rezervace využít k vlastnímu, řekněme co nejméně násilnému a invazivnímu, získávání daných přísad. Snad mi odpustíte, můj až málem naivní názor, ale domnívám se, že většina oněch přísad, lze získat i jinou cestou, než zbytečným zabitím daného tvora. Pokud by tomu bylo skutečně tak, bylo by snad možné uzavřít s kouzelnými tvory jistou formu úmluvy, kdy by výměnou za ochranu, poskytly dobrovolně potřebné přísady. Ale i kdyby se nejednalo přímo o úmluvu, jistě by byl existoval způsob jak zajistit skrze rezervace novou distribuční síť potřebných lektvarových přísad, bez přímého ohrožení kouzelných a především chráněných tvorů. Vytvoření této sítě by pak znamenalo minimálně provizorní řešení problému se zabíjením tvorů pytláky, při získávání přísad k prodeji na černém trhu, neboť by tyto přísady nebyly již tak vzácné, aby se pytlákům vyplatilo riziko při jejich získávání. Ale jak říkám, nejsem lektvarista a nejsem si jist, jakým přesně způsobem, ani od jakých tvorů, jsou přísady získávány a právě toho důvodu mohou být mé názory značně naivní.
Co se týče dalších kladů zřizování rezervací, dozajista by znamenaly možnost dalšího výzkumu tvorů, v jejich do určité míry přirozeném prostředí, odborníky. Také by mohly býti skutečnou spojnicí s širší veřejností, přičemž by mohly oživit její zájem o ochranu kouzelných tvorů a rozšířit její obzory v této oblasti... Ve zkratce, co tím chci říct je, že rezervace jsou dle mého názoru poměrně vhodným řešením problémů ochrany kouzelných tvorů. Alespoň tedy do doby, než se podaří nalézt řešení lepší, či tyto problémy zcela vymýtit.
Jack A. Scott
Student 2. ročníku,
Havraspár